Kmenové buňky jsou mozkem nádoru!

Jak vaši vědeckou dráhu ovlivnilo vaše sedmileté působení ve výzkumných institucích ve Spojených státech?

Byl jsem v laboratoři Profesora Joe Prchala v Birminghamu a pak na delším pobytu v New Yorku, v Albert Einstein College of Medicine. Výzkum v USA je hodně internacionální, potkal jsem tam spoustu lidí z Evropy, se kterými dále spolupracuji. Poučné to bylo i z hlediska organizace vědy, a to díky tomu, že řada věcí ve Státech běží velmi efektivně.

O založení své vlastní výzkumné skupiny v České republice jste přemýšlel již v době svého amerického působení?

Ale samozřejmě. Během svého druhého postdoktorálního pobytu v New Yorku jsem měl za sebou již tři navazující vědecké fellowshipy, které mě kultivovaly k samostatné kariéře. V tom, kde budu ve vědě působit, hrály roli ale i osobní důvody, rodina a podobně. Takže jsem se nakonec rozhodl vrátit do Česka.

Co je při založení takové skupiny hlavní? Najít nejdříve talentované Ph.D. studenty, nebo definovat atraktivní výzkumný cíl, který šikovné studenty přitáhne?

Nejdůležitější je vytvořit si své pole působnosti a získat v něm určité renomé, postavené na publikacích. Pak se napíše grant a najmou se Ph.D. studenti. Já jsem si v tomto ohledu nemohl moc vybírat a bral jsem toho, kdo měl zájem, ale kupodivu, z řady mých absolventů doktorského studia se vyvinuli zajímaví vědci. Dokonce jsme se společně sešli při poslední obhajobě. Jako hlavní školitel jsem za posledních dvacet let vyškolil už patnáct Ph.D. absolventů, nějaké další jako konzultant a dále i několik magisterských studentů. Retrospektivní pohled na ta léta je vcelku pozitivní – s některými dále spolupracuji, s některými udržuji už jen přátelský vztah, protože jsou tematicky jinde.

Vaše výzkumná skupina se dlouhodobě zabývá mj. studiem chromatin-remodelačního enzymu SMARCA5. Jak funguje a čím je jeho výzkum pro vás atraktivní?

Výzkum probíhá opravdu už spoustu let a sumarizoval jsem ho ve své přednášce na výroční konferenci NÚVR loni v listopadu v Olomouci. Kdysi jsme klonovali gen SMARCA5 v leukemických buňkách a jako všeobecný jaderný epigenetický faktor nám připadal zajímavý, a to i jako nádorový cíl. Pak už to šlo jako po drátku: vytvořili jsme různé transgenní myší modely a na nich vyzkoumali, jak tento protein biologicky funguje. Je to jaderný enzym, který interaguje s DNA a histonovými proteiny a jeho účelem je poskládat DNA a histony do účelné struktury chromatinu. My jsme ukázali, že v krvetvorných buňkách je proces remodelace chromatinu velmi důležitý, zejména právě v době, kdy z kmenových buněk vznikají diferencující progenitory. 

O naše myší modely je velký zájem ze zahraničí, kde se zkoumají všemožné aspekty i v jiných orgánech včetně mozku, germinálních orgánů a dalších tkání. A protože jsou myší modely pro naše projekty klíčové, hodně spolupracujeme s Českým centrem pro fenogenomiku, kde máme i jiné společné projekty. Bez jejich pomoci bychom to určitě sami nezvládli. Toto centrum je jednou z klíčových facilit v BIOCEV a nemá na národní úrovni obdoby. V tom patří velký dík architektům projektu BIOCEV.

Před několika málo lety jste v časopise Blood Cancer Journal publikovali výsledky akademické klinické studie, jež přinesla nový protokol léčby pacientů s myelodysplastickým syndromem v přechodu do akutní myeloidní leukémie. Jak tento protokol ovlivnil tuzemskou i zahraniční klinickou praxi?

Ovlivnil ji pozitivně, zejména z hlediska bezpečnosti používání faktoru stimulujícího kolonie granulocytů G-CSF u pacientů s akutní myeloidní leukémií a myelodysplastickým syndromem běžně léčených 5-azacytidinem, inhibitorem jaderných enzymů DNA metyláz. Tento protokol stále používáme a zapojujeme do trojkombinace i další lék venetoklax, selektivní inhibitor proteinu BCL-2, jež patří nově mezi standardní léčebnou modalitu pro tyto nemoci. Vzniká nyní publikace, kde řešíme, jak venetoklax posouvá výsledky našich pacientů s myelodysplastickým syndromem a akutní myeloidní leukémií.

Mimochodem, jak náročné je akademickou klinickou studii zorganizovat?

To je opravdu hodně náročné a vyžaduje to vedle zkušeností s klinikou a vědou zároveň i velkou dávku trpělivosti při komunikaci s regulačními orgány. Dále také schopnost vytvořit multidisciplinární tým, komunikovat s pacienty, řešit problémy a neúnavně průběžně analyzovat data formou interim analýz. Zároveň je důležitá schopnost projekt prezentovat navenek a publikovat ho. Akademických intervenčních studií je v Česku málo a náš systém zdravotnictví na ně ani není připraven, takže překážky jsou zákonitě mnohem větší.

Jaké další nové výzvy před vaší výzkumnou skupinou leží? Jsou témata, která v současném hematoonkologickém výzkumu podle vás volají po novém přístupu nebo změně paradigmatu? 

Určitě ano, stále více uvažujeme nad personalizovanou hematoonkologií. Chceme mnohem větší zapojení genetiky do přístupu k pacientům. Dokonce jsme nyní rozjeli projekt familiárního výskytu hematologických malignit a velmi rychle získáváme celé rodiny, ve kterých se pomocí genetických přístupů snažíme odhalovat příčiny vzniku těchto nemocí. Bez projektu NÚVR bychom rozhodně neměli takové možnosti ve smyslu využívání „omics“ technologií.

Jak by měla ideálně fungovat spolupráce mezi vědci a kliniky?

My jsme takovým prototypem této spolupráce. Já jsem klinik a vedoucí laboratoře, kde máme ještě dva takové členy a dále tři čisté přírodovědce specializované na molekulární biologii. Tímto způsobem se dostávají v laboratoři do popředí klinické otázky a existuje ochota si vzájemně lépe porozumět. 

Co je podle vás důležité pro fungování výzkumné skupiny jako týmu? Jsou to třeba konkrétně u vás i nějaké společné zájmy nebo aktivity, popřípadě i neformální tradice či „rituály"?

V laboratoři má každý po práci vcelku rozličné koníčky, ať je to sport, hudba, domácí mazlíčci a podobně. V práci se scházíme na schůzkách jednou týdně, dbáme na drobné oslavy narozenin – většinou rozkrájíme dort před přednáškou jednoho z členů vědecké skupiny. Také spolu občas jedeme lyžovat na hory. Kdo chce jede, není to zase až tak moc povinné. O prázdninách byli kolegové na vodě, nebo absolvovali přechod Krkonoš, ale na to bych asi potřeboval větší fyzičku.

Jak v týmu pracujete s nejistotou, která je s vědou nevyhnutelně spojená?

Nejistota nám nevadí. Když nedostaneme grant, nikdo nepanikaří, to je prostě normální. Věda v tomto ohledu je opravdu náročné povolání, pro které neustále přinášíte oběti, a to jak v osobním životě, tak i v profesionálním, jelikož je zde hodně kompetitivní svět. K tomu si ještě připočtěte existenciální nejistoty spočívající v tom, že se neustále připravují navazující projekty, které nemusejí vyjít a pak to může vyústit v kolaps laboratorní skupiny.

A jak reagujete na (ne)úspěch? 

Asi běžně jako všude. Neúspěch je součástí úspěchu. Je to jako ve sportu, kde je to někdy úsměvné, když po prohraném zápase dojde k potyčce. My zažíváme mnohem více neúspěchu než úspěchu, ale díky PR to někdy vypadá, že neúspěch ani neznáme. Opak je pravdou. Úspěch je opravdu vykoupen řadou neúspěchů. Dokonce bych řekl, že k vědě patří velká dávka trpělivosti a sebeovládání. 

Česko má v hematoonkologii a hematoonkologickém výzkumu bohatou tradici. V čem podle vás může být na tomto poli mezinárodně konkurenceschopná a co je klíčem k tomu, abychom udrželi talenty doma a přitáhli nové ze zahraničí?

Myslím si, že klíč k úspěchu spočívá v tom, aby byla zajištěna kontinuita vědecké práce a nedošlo k narušení špičkových týmů. Pokud k tomu dojde, pak bude trvat nějakou dobu, než něco nového vznikne – a bude to mnohem dražší. V základním výzkumu je totiž velmi obtížné prokázat, že ten či onen tým je opravdu důležitý. Publikace navíc vznikají pomalu a postupně. V České republice je opravdu řada chytrých lidí a studentů se zájmem o biomedicínskou vědu, což bychom si neměli nechat zkazit. Jinak by se mohlo stát, že budou studenti spíše než do zahraničí mizet v jiných oborech. Už nyní vidíme trochu menší zájem o studium lékařství, přitom všichni víme, že medicína a vývoj nových léků je znakem nejrozvinutějších ekonomik a společností. 

Pomáhá udržení kontinuity vědecké práce třeba i to, že je výzkumná skupina součástí NÚVR?

Samozřejmě je to pro nás naprosto klíčové. Jednak má NÚVR velmi kvalitní personální obsazení a též zahrnuje řadu kvalitních pracovišť. Průniků napříč výzkumnými skupinami je opravdu mnoho a řada projektů je řešena ve velmi těsné spolupráci. NÚVR umožňuje, aby se konkrétní skupiny, například v rámci hematoonkologie, pracovně setkávaly mnohem častěji – ať už jsou z BIOCEV, ÚMG či CEITEC – a na rozličných úrovních. To vede k mnohem většímu porozumění, jež je podmínkou spolupráce.

A chyběl by NÚVR, kdyby skončil a nepokračoval dále?

Bezesporu ano, musíme se pokusit na NÚVR navázat. Rozhodně bych v tom viděl budoucnost. A rád bych řekl i něco klíčového v tuto chvíli: Výzkum nádorové biologie má smysl pouze v sepjetí odborníků a jejich komunikaci, nikoli v nějaké roztříštěnosti. NÚVR takové prostředí vytváří a kultivuje. Pokud dopustíme, že NÚVR skončí, pak ok, ale jen tím prostě rezignujeme na něco, co má opravdu smysl.

Kdybyste začínal svou vědeckou dráhu dnes, jak byste si s tím jako mladý vědec poradil – v době grantových výzev, tlaků na publikační výkon…? Mají to mladí vědci snazší, nebo těžší, než tomu bývalo kdysi?

Mají to těžší – a to proto, že jsme jim to v posledních letech dost zkomplikovali v oblasti administrativy a také neochotou institucí se vědě více věnovat a podporovat ji. Podle mě měla věda v „devadesátkách“ slušně nakročeno, obdobně poté i v nultých letech. Následně se to ale začalo dost komplikovat přenášením administrativy na vědce. To by se opravdu mělo změnit. Pokud chceme na mladé vědce přenést tak rozsáhlou agendu, pak pánbůh s námi.

Zdroj: NÚVR